Martino Gamper: Complimento, Carlo Mollino
(adam štěch) Známý a neúnavný italský experimentátor Martino Gamper z Londýna si z designu vytváří zcela svobodomyslné hřiště pro jakékoliv bláznivé hrátky s formou. Východiskem jeho poslední kreace se stal ikonický design židle, kterou v roce 1959 pro Lutrario ballroom v Turíně navrhl Carlo Mollina, kultovní postava organického a vášnivého designu.
Jako správný Ital-designér se i on ve svých projektech často hlásí ke slavné historii designu v jeho rodné zemi. Nyní už druhým projektem vzdává hold. A to konkrétně italskému designu padesátých let. Po projektu If Gio only knew…, při kterém předminulý rok vytvořil autor vlastní redesign unikátních nábytkových setů, jež navrhl architekt Gio Ponti pro římský hotel Parco dei Principi, přichází Gamper opět s několika redesigny, nyní tedy přišel s poctou Carlo Mollinovi. V obou případech se však jedná o polemický hold. Originální kousky jsou totiž samotným Gamperem v podstatě zničeny, rozmontovány a následně sestaveny do zcela nových tvarů. Tím spíše je jeho postup ještě kontroverznějším, když Gio Ponti a Carlo Mollino jsou jedněmi z nejceněnějších designérů na současných aukčních trzích.
Projekt s názvem Martino Gamper with Carlo Mollino vytvořil designér pro galerii Salon 94 z New Yorku a pro její instalaci na uměleckém veletrhu Frieze v Londýně. Jediný typ židle s červeným polstrováním a tenkými nohami byl Gamperem přetvořen v několik nových designů. Autor se neomezil pouze na sedací nábytek. Minimálním přidáním některých částí, jako je například skleněná deska vytvořil i konferenční stolek. Spojením jednotlivých nohou zase vytvořil stojan podlahové lampy, jejíž stínidlo je zase zhotoveno z červených opěráků původní židle. Je opravdu fascinující pozorovat jednotlivé výsledné tvary, které zcela nově přetvářejí estetiku jediné židle.
V roce 2008 tak vzniká design padesátých let, ale zcela naruby. Opěrák se v jednu chvíli stává sedákem, podpěrky rukou zase nohami. Jindy zase Gamper sestavil z jednotlivých sedáků jakési prodloužené křeslo. Některé redesigny působí vlastně velmi přirozeně, využívají totiž konstrukčních výhod původní židle. Jiné ale už působí trochu uměle a násilně. I tak je ale originální přístup Martina Gampera velmi podnětným, nejenom v oblasti designu. Ital žijící v Londýně tak mění svými „partyzánskými“ způsoby tvorby naprosto od základů tradiční význam slova design.
